Kontaktní rodičovství do roztrhání těla aneb je důležitější matka nebo dítě?

Již dávno před tím, než jsem poprvé otěhotněla, jsem věděla, že já budu své děti vychovávat jinak. Především jinak než vychovávali moji rodiče mě.

Měla jsem v plánu své děti zahrnovat bezbřehou láskou, dávat jim najevo bezpodmínečné přijetí a beze zbytku naplňovat všechny jejich potřeby. Chtěla jsem je uchránit pocitů, které se od dětství nesly se mnou – osamění, nepřijetí a nesebehodnoty.

Jak jistě tušíte, jakmile se mi narodilo první dítě, já tvrdě narazila.

Vlastně jsem narazila už v raném těhotenství, jehož průběh pro mě byl nepříjemným překvapením. Těhotenské nevolnosti, ztráta váhy, vyčerpání, hormony zamlžený mozek. Nebyla jsem schopná ničeho a cítila se nemožná.

Zatím jsem ale nic nechápala a relativně jemné šťouchance života, abych něco změnila jsem vnímala prostě jako smůlu. Přitom dnes už vím, že to byly signály, které mě měly přimět ke zpomalení, sebelásce a péči o sebe. To je totiž to, co každá (nejen těhotná) žena potřebuje a jen málokterá dělá.

Další nepochopenou lekcí mi byl porod.

Po osmnácti hodinách kontrakcí skončil císařem a mně se zhroutil svět. To opravdu nebyl láskyplný a bezpečný příchod na svět, který jsem si pro dceru představovala. Naopak ji přivítaly cizí ruce, lhostejné obličeje, hodiny separace a nakonec zlomená matka.

Když jsem se po porodu vyhrabala z nejhoršího, došlo mi, že zmeškaný poporodní bonding mohu alespoň částečně dohnat a tak jsem se do toho vrhla po hlavě.

Pořídila jsem šátek a začala dceru nosit. Přestala jsem se snažit, aby malá spala v postýlce. Společné spaní bylo beztak mnohem příjemnější a praktičtější na kojení. Dudlík se u nás nezabydlel, jednoduše jsem kojila na požádání. Prostě jsem se snažila být k dispozici na 200%.

Udělala bych tehdy všechno, abych dceři vynahradila „nevydařený“ porod a první týdny po něm, kdy jsem se zmítala v temnotách a nebyla moc schopná se na malou napojit. Ze všech sil jsem se snažila, aby moje holčička cítila lásku, blízkost a bezpečí. To, co já jako dítě často postrádala. (Ne proto, že by mi to rodiče nechtěli dát, ale možná to neuměli, nevěděli jak nebo prostě nemohli.)

Jenže….

Postupně jsem se cítila stále hůře, péče o dceru pro mě byla čím dál namáhavější a i malá byla stále nemocnější. Byla jsem na pokraji vyčerpání, ale zatínala jsem zuby a říkala si, že musím vydržet, přece jí nemohu zklamat. Ale dnes už vím, že jsem hlavně nechtěla zklamat sebe.

Dceři by tehdy bylo mnohem lépe, kdybych se tolik nesnažila, dala jí víc životního prostoru, přestala kolem ní tolik skákat a raději si našla trochu času i na péči o sebe.

Na moji obranu musím říct, že jsem to jinak neuměla a ani umět nemohla. Věděla jsem, že nechci svoji dceru podrobit autoritativním výchovným praktikám, jaké byly aplikovány na nás – nechat vyřvat, nechovat a nerozmazlovat. Ale místo zlaté střední cesty jsem šla cestou opačného extrému. A tak jsem plnila přání dcery ještě před tím, než je sama vůbec stihla nějak dát najevo.

Výsledkem bylo, že dcera byla mrzutá, přes den na mě visela, že jsem bez ní nemohla jít ani na záchod a v noci se budila třeba i desetkrát za noc. Já byla vyčerpaná, můj život se smrsknul do režimu péče o dítě a spánek. Na víc nezbývala energie. Když víc než rok v noci nespíte v kuse déle než 2 hodiny, tak to už se na Vás prostě nemůže nepodepsat. Chvílemi jsem už nebyla schopná ani myslet.

Takhle jsem si kontaktní rodičovství nepředstavovala, vždyť hodně kontaktu přece mělo znamenat pohodové dítě, ne naopak!

Probralo mě až to v nadpisu zmíněné roztrhání těla. Jednou večer jsem zdlouhavě uspávala dceru v šátku skákáním na míči. Byla jsem unavená, bolela mě záda, neměla jsem náladu ani na nošení, ani na skákání na míči, ale jako obvykle jsem chtěla dceři dopřát to nejlepší a doufala, že tentokrát bude klidně spát.

A náhle rup. Ne, to nerupl míč, ani šátek, ale moje břicho. Při jednom doskoku se mi tlakem dcery v šátku na mé břicho udělala kýla v jizvě po císaři.

Byl to šok. To mi ještě scházelo!

Jako fyzioterapeutka vím, že v našem zdravotnictví jediné řešení kýly je operace. A na tu já přece nemohla, vždyť jsme chtěli brzy druhé dítě! Ale co bylo horší, kýla v jizvě v podstatě vylučovala možnost dalšího porodu přirozenou cestou. Představa dalšího císaře se mi ani trochu nelíbila.

Pár dní jsem se zmítala v zoufalství, ale pak nastal zlom.

Došlo mi, že ve snaze být dokonalou matkou nejenže zapomínám na sebe, ale dokonce se často chovám sebedestruktivně. A hlavně že ve snaze nic nepokazit vlastně ukazuji dceři, že nerespektovat sebe a svoje potřeby je v pořádku. A že ona to pravděpodobně jednou bude dělat stejně a to rozhodně není něco, co bych bych ji chtěla naučit.

Nakonec jsem se rozhodla, že to tak nenechám. Že svou kýlu zahojím, přestože lékaři tvrdí, že to není možné. Jenže mě se už mnohokrát potvrdilo, že co se týče lidského zdraví a uzdravování, NIC NENÍ NEMOŽNÉ. I kdybych měla vymyslet celou novou techniku jak s kýlou pracovat, tak se o to rozhodně pokusím, jsem přece fyzioterapeutka. A tím si dám i šanci na příští porod přirozenou cestou.

Začala jsem se mnohem víc věnovat sama sobě. Dodnes každý den cvičím speciální cviky na kýlu, které jsem vymyslela. A světe div se, ono to funguje. Kýla je poloviční a já se cítím lépe než kdykoli předtím.

Kontaktní maminka jsem pořád. Jen už ne do roztrhání těla. Naučila jsem se (a stále se učím) být kontaktní v rámci svých zdravých možností. A světe div se podruhé, dcera to nejen zvládá, ale dokonce jí to velmi prospělo. Tím, že jsem si začala nastavovat hranice, jí dávám víc životního prostoru a zároveň stabilní (odpočatou a naplněnou) oporu a ona je mnohem víc v pohodě. Dokonce začala v noci spát!!!

Tuto zpověď píšu hlavně proto, že se s podobným chováním maminek velmi často setkávám. Možná jste se v mém příběhu také poznaly.

Je těžké dát dětem životní prostor, když jsme ho samy jako děti nezažily. Je těžké nespadnout do opačného extrému, když nechceme vychovávat autoritativně. Je těžké najít zlatou střední cestu, když vlastně neznáme jak vypadá.

A tak jsem si vytvořila jednoduchou pomůcku, kterou si stále připomínám.

Ptám se sama sebe: KDO JE DŮLEŽITĚJŠÍ – JÁ NEBO MOJE DCERA?

A odpovídám si: OBĚ JSME STEJNĚ DŮLEŽITÉ! Obě máme potřeby, které je nutné respektovat a naplnit, jinak jedna z nás začne časem strádat a ve finále budeme nešťastné obě.

A přestože to možná znamená, že potřeby mojí dcery zaberou víc času než ty moje, na ty svoje prostě nesmím zapomínat! Pohoda nás obou je moje zodpovědnost.

A tak každý den cvičím, jím vsedě u stolu jako normální lidi, občas si dojdu na masáž nebo si vyjdu s kamarádkou. Někdy si jen tak na chvíli lehnu a čtu si, jindy prostě jen sedím na zahradě a zírám do nebe nebo medituji. Už umím říct: „Teď mě chvíli nech, kočičko, potřebuji mít chvilku pro sebe a až si odpočinu, můžeme si spolu zase hrát.“ A světe div se potřetí, ona tomu ta malá cácroka rozumí.

Daniela Machová
Věnuji se rehabilitaci žen po císařském řezu. Jsem zkušená fyzioterapeutka a zároveň i žena po císaři, které traumatický porodní zážitek a následné zdravotní komplikace pomohly nalézt klíč k vlastnímu zdraví, vnitřní síle a sebelásce. Díky tomu dnes učím ostatní ženy, jak se po porodu císařským řezem co nejrychleji a nejšetrněji zotavit. Celý můj příběh si přečtěte zde>>. Jsem autorkou eBooku Jak pečovat o jizvu po císaři>> a momentálně pro Vás připravuji videokurz Manuál pro ženy po císaři>>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.