Raději rovnou předesílám, že následující řádky možná nejsou pro slabší a puritánské povahy. Jsou psané trochu s nadsázkou, ale zároveň upřímně a zabývají se tématem, které pokládám za velmi aktuální a hodné pozornosti.

Přestože už mě vzpomínka na porod mojí dcery nějaký čas nijak netrápí, občas se přeci jen pozastavím nad tím, proč se  tyhle věci dějí a jak se to tak stane, že si miminko svůj příchod na svět na půl cesty rozmyslí. A když si to tak zrekapituluju, vlastně se mu ani nedivím.

Nedávno mi otevřela oči situace, kdy po téměř roce a půl můj partner konečně pochopil jaké to je, když ležíte na porodním sále na zádech v klasické „české“ porodní poloze a kolem vás se motá x různých lidí. Bohužel ne proto, aby vám otřeli pot nebo namasírovali záda. Naopak vám zpříjemní život třeba pěkně natěsno utaženým monitorem, milým povzbuzením typu: „Jestli do hodiny neporodíte, půjdete na císaře.“ Anebo vaginálním vyšetřením zrovna když máte kontrakci.

Způsob, kterým se mi partnerovi podařilo své porodní pocity přiblížit, byste asi nečekali. Seděl totiž na záchodě a mě jen tak napadlo mu nabídnout představu, že kolem něj teď stojí pět lidí, dívají se na něj, čekají, až „to“ vyleze a různými ne právě příjemnými způsoby „tomu“ pomáhají. Jeho obličej se zkřivil zděšením a nekompromisním gestem mě vykázal z koupelny.

Později se ale sám k tématu vrátil a se soucitem v očích přiznal, že už asi chápe jak jsem se u porodu musela cítit. Právě můj nejapný komentář mu otevřel oči, protože představa, že by se měl uvolnit a ulevit si před tolika lidmi a ještě za jejich nevyžádané asistence mu připadala naprosto absurdní.

Zvláštní, že u porodu se to za absurdní nepovažuje. Jenže já čím dál tím víc vnímám, že porod je úplně stejný jako všechny ostatní přirozené procesy v těle. Naše tělo něco vyprodukuje (konkrétně třeba stolici, moč nebo dítě – na konečném produktu zas tak nezáleží 🙂 ) a když je to hotové, přijdou větší či menší tlaky signalizující, že přišel správný čas vyhledat soukromí a pustit to ven.

Jediné, co v tuhle chvíli musíme udělat, je UVOLNIT SE. Zbytek naše chytré tělo dokoná samo. Ono totiž naprosto přesně ví, co má dělat, jen mu to nesmíme zkazit. A že to bohužel jde kazit poměrně snadno.

Monžá to znáte, chce se vám hrozně na záchod, ale na veřejných toaletách je rušno, velká fronta a nepříjemné prostředí. A vám to prostě nejde. A tak se zkříženýma nohama doběhnete domů. Uf, to bylo o chlup.

Jenže s miminkem je to ještě trochu složitější.

Ono totiž cítí a vnímá to, co my. A když není v pohodě a uvolněná rodící žena, není v pohodě a uvolněné ani její miminko a velmi snadno (a často zbytečně) dojde k porodní komplikaci – velké natržení, špatná porodní poloha miminka, nepostupující porod,…. dosaďte si samy.

Nechci na nikoho ukazovat prstem, problém je samozřejmě komplexní a nepohoda při porodu není zdaleka jedinou příčinou porodních komplikací. Spíš bych ráda nabídla trochu zjednodušený pohled na věc, jakýsi návrat k přirozenosti, který by mohl být cestou k zdravějšímu a příjemnějšímu porodnímu zážitku.

Za základ úspěšnosti všech zmíněných tělesných procesů považuji jednoznačně SCHOPNOST A MOŽNOST UVOLNĚNÍ. Pokud je člověk zdravý a vše funguje tak, jak má, tlačení není potřeba ani v jednom ze tří případů. A to skutečně ani při porodu. Když se totiž nikam nespěchá, miminko se narodí i tak, jen možná pomaleji, ale hlavně ve větší pohodě a bez zbytečných komplikací.

Že to není tak jednoduché? Vím, že ne. Jsou tu totiž ještě naše mysl, strachy, emoce, přesvědčení, historie, prostředí, zdravotnický personál a další vlivy, kterými v rámci naučené snahy se chránit dochází spíše ke stažení než uvolnění.  S prohloubením vaší schopnosti uvolnění v rámci přípravy na porod vám umím pomoci při individuálních sezeních a zároveň vás podpořím v nalezení vlastní síly a vnitřního klidu, aby vás v průběhu porodu jen tak něco nezaskočilo.